Jean Vanier se narodil roku 1928 v Ženevě. Když mu bylo 13 let, přemluvil svého otce, aby mohl studovat na Anglické královské námořní akademii. Po studiu pak sloužil v anglickém a později kanadském námořnictvu. Po roce 1950 odchází od námořnictva a prožívá duchovní hledání, během něhož si udělal doktorát z filosofie na Katolickém Institutu v Paříži. Pak vyučoval v Torontu na St. Michael's College. Jeho duchovní hledání může připomínat i jiné duchovní hledače jeho doby, např. Thomase Mertona, který patří k velkých duchovním autorům a který je známý i českým čtenářům zejména knihou Hora sedmi stupňů. 

Po návratu do Francie v roce 1964 začal žít se dvěma postiženými muži a knězem Thomasem Philipem ve vesnici Trosly Breuil. Tímto krokem zahájilo činnost hnutí Archa, které se rychle rozrůstalo. Sám Vanier pak začal cestovat a mluvil o zkušenosti, která proměnila jeho vlastní život tím, že přišel, aby poznal život s postiženými lidmi. 

Dílo Jeana Vaniera zapustilo kořeny i v Česku a Jean Vanier navštívil ČR v roce 1991. Udělení této ceny může být velmi důležitou inspirací i pro naši českou církev a její hledání cesty v sekulární společnosti 21. století. Jean Vanier řekl velmi otevřeně při loňské návštěvě Vatikánu, že církev stále není dostatečně otevřená pro lidi s postižením.

Jean Vanier navštívil Vatikán loni, aby oslavil 50. výročí vzniku první komunity L´Arche. V rozhovoru pro Vatikánský rozhlas se podělil o zkušenosti, které jej kdysi vedly k založení Archy:

„Uvědomil jsem si, že mentálně postižení lidé patří mezi ty, s kterými se nakládá nejhůř a kteří jsou nejvíce odmítaní. Po této stránce se nic nezměnilo. Stačí připomenout, jak se jim říká: idiot, blázen, hlupák, imbecil, nebo třeba nedovyvinutí, retardovaní... To všechno zní negativně.

Jistě, máme dneska paraolympiády a je krásné, že mohou získávat sportovní trofeje lidé, kteří přišli o obě nohy. Ale problém se neomezuje na několik jednotlivců, kterým se dostane všeobecného uznání. Vedle nich jsou celé zástupy, spousty velmi citlivých lidí, kteří jsou ponižováni a odmítáni – a dnes dokonce zabíjeni dřív než přijdou na svět. Archa chce

oproti tomu odpovídat na výzvu evangelia. Bůh si vybral to, co je slabé, hloupé, nejvíce pohrdané, aby zahanbil intelektuály a mocné. Lidé s postižením jsou členy mystického Těla, jsou potřební v Církvi, v Kristově Těle. Myslím, že si to církev stále neuvědomuje.“  

V době, kdy děkujeme za dva roky služby papeže Františka a za jeho reformu, za jeho důraz na službu a na solidaritu s chudými, s periferiemi nejrůznějšího charakteru, mohou být slova i dílo Jeana Vaniera důležitou inspirací pro každého z nás v různosti našeho povolání a naší cesty.

Snad se bude nyní více mluvit a psát o komunitách L´Arche.

Více si můžete přečíst zde: http://www.templetonprize.org/currentwinner.html